Myslivecké zvyky a tradice

 

Osobnost myslivce

Dobré vlastnosti myslivce lze určitě mezi myslivecké tradice zařadit – především pak ty morální. Pod pojem morálka v myslivosti je možné zařadit odborné znalosti, lásku k přírodě a ušlechtilé vlastnosti, protože každý myslivec musí nejprve zvěř chovat, chránit a pečovat o ni a až nakonec ji lovit. Mezi dobré myslivce nepatří ten, kterému jde jen o počet trofejí. Pokud myslivec už zvěř usmrcuje, nesmí ji týrat a je povinen o ni celoročně pečovat.

Mezi ty nejdůležitější vlastnosti patří čestnost a slušnost. Samozřejmostí je dodržování všech zákonů, vyhlášek, doby lovů a bezpečné zacházení se zbraní. V každém mysliveckém kolektivu by pak měly panovat přátelské vztahy a proto je velmi důležitý zvyk podávat si ruce. Je to znamení dobrého vycházení, spolupráce a společného lovu. Podání ruky ovšem musí být upřímné, nikoli z povinnosti.

 

Myslivecké odívání

Základní barva pro myslivecké odívání je zelená – a to ve všech odstínech, protože je barvou přírody. Zelená může být kombinována s šedou a hnědou. Za slavnostní barvy je považována bílá a černá. Na hlavě se nosí výhradně klobouk, v zimě pak může být čepice. Kšiltovky, bekovky a jiné plátěné čepice myslivci nenosí. Na hon bez pokrývky hlavy není možné jít vůbec – neměl by kam dát úlomek! Úlomek patří na pravou stranu. Trofej z pernaté se umísťuje na stranu levou.

Různá vyznamenání a odznaky se dávají na pravou stranu saka – na hruď.

Maskáče a různé součásti vojenské výstroje do myslivosti nepatří. A to i proto, že toto oblečení nosí civilisté, turisté, rybáři, trampové, ale i bezdomovci. Takto oblečeného myslivce může hospodář vykázat ze zahájení honu domů.

 

Pozdravy používají myslivci jen dva – „Lovu zdar!“ a „Myslivosti zdar!“.

 

Myslivecké troubení

Myslivecké troubení vzniklo původně k dorozumívání při loveckých akcí. Dnes už má spíše estetickou funkci, i když původní funkce mu stále ještě zůstává.

Do Evropy se troubení rozšířilo z francouzského královského dvora. Čechy v tomto oboru povýšil na druhé místo barokní hrabě František Antonín Špork.

K troubení se obvykle používá B-trubka bez ventilové techniky, zvaná borlice a nosí se na řemínku přes levé rameno na pravém boku. Se štvanicemi zanikl i velký lovecký roh, roh střední je nástrojem orchestrálním i sólovým a dnes se nazývá lesní roh – lesnice.

Repertoár trubačů se dělí na lovecká návěští a povely, na pozdravy a fanfáry, na hlaholy a pochody.

V Čechách se používají od roku 1936 oficiálně signály a hlaholy československé myslivosti od profesora Ing. Antonína Dyka:

Návěští a povely – je jich celkem 39. Do této skupiny patří povely a návěští jako: Pozor, Pojď sem!, pak k upozornění na začátek honu, počátek leče, konec leče, opakování leče, přestávky, konec honu.

Pozdravy a fanfáry – těch je celkem 7. Sem patří všeobecné vítání, slavnostní fanfára, loučení a nejčastější „Lovu zdar.“

Hlaholy – je jich 11. Troubí se na počest ulovené zvěře, neboli vytrubování úlovků. Existují hlaholy pro jednotlivé druhy zvěře, ale i univerzální hlahol „Halali“.

 

Co se kdy troubí ?

Při přijímání mezi myslivce: Před ceremoniálem „Pozor! Pozor si dej!“, po hlavním ceremoniálu „Halali“ a po přípitku na ukončení „Lovu zdar!“.

Při pasování na lovce: Na zahájení „Lovu zdar!“, po vlastním pasování, po úderech hlahol příslušného druhu zvěře na kterou se pasuje, po přípitku na ukončení „Halali“.

Při honech a jiných mysliveckých akcích vždy „Svolávání všech“, „Všeobecné vítání“ a „Lovu zdar!“.

Před předáváním úlomků: „Lovu zdar!“ a po předání hlahol příslušného druhu zvěře.

Při výřadu: „Lovu zdar!“ a při vyhlašování úlovků hlahol příslušného druhu zvěře, na závěr „Halali“ a „Konec honu“.

Při zkouškách loveckých psů - barvářů, či při lesních všestranných zkouškách po úspěšném nalezení zvěře po barvě hlahol příslušného druhu zvěře - zpravidla srnce.

Při slavnostech a pohřbech pochody. Při pohřbu myslivce „Loučení“.

 

Zálomky  x  Úlomky

Zálomek lze charakterizovat jako němou mysliveckou mluvu a slouží k dorozumívání již od dávných dob. Zálomky vznikají uříznutím, ulomením, zalomením či nalomením a značíme jimi určitá místa. Vždy platí, že všechny zálomky po použití odstraníme.

Dělení zálomků:

Hlavní zálomek – má délku paže, je ostrouhán z kůry po líci i po rubu, aby se lišil od jiných větví. Znamená „pozor“ a po nalezení hledá myslivec další znamení.

Směrový zálomek – má délku poloviny paže, je také ostrouhán z kůry po líci i po rubu, uříznutou částí ukazuje k určitému místu nebo ukazuje směr cesty. Pokládají se spodní stranou nahoru, jeden od druhého na dohled.

Nástřelový zálomek – označujeme jím nástřel, místo, kde stála zvěř v době výstřelu. Je zvláště důležitý, pokud se dosled postřelené zvěře odkládá na ráno.

Stopový zálomek – pokládá se také na nástřel, je to větvička velikosti dlaně, položená spodní stranou vzhůru. Ulomená část se nožem zaostří a tímto koncem ukazuje směr odskoku u samčí zvěře, u samičí ukazuje směr odskoku rostlý konec.

Příčný zálomek – má cca délku prstu. Pokud střelec nepozoroval po ráně přesný směr odskoku, nebo si není jistý, položí na zem stopový zálomek do směru pravděpodobného odskoku a k němu položí dva příčné, jejichž ulomené konce směřují jeden nalevo, druhý napravo.

Stanovištní zálomek – označuje stanoviště střelců při honě. Je velikosti paže, není ostrouhán, má ulámané větvičky, až na několik koncových. Na každém stanovišti je zapíchnut kolmo do země. Může být k němu přiložen směrový zálomek, ukazující směr odchodu po skončení leče.

Výstražný zálomek – má délku nejméně paže, je zcela ostrouhaný z kůry až na několik koncových větviček. Nad místem zlomu se udělá zářez a ohne se do oblouku tak, aby bylo možné vrcholovou část vsunout do zářezu. Upozorňujeme jím na nějaké zařízení, na nebezpečí nebo např. můžeme takto upozornit na obsazený posed. Zálomek nejlépe zavěsíme na kmen stromu, či na kůl.

Čekací zálomek – říká „počkej zde na mne!“ jsou to dva zálomky velikosti paže, neostrouhané, položené křížem spodní stranou nahoru. Třemi čekacími zálomky vedle sebe položenými se označuje shromaždiště při honu.

 

Úlomky, jak vyplývá z názvu, se zásadně ulamují, nikdy neřežou a nestříhají. Mohou být jednovýhonkové, třívýhonkové a pětivýhonkové, což se týká jehličnanů, ale mohou se použít i úlomky listnaté.

 

 

Dělení úlomků:

Stavovský úlomek – je třívýhonkový, dává se na levou stranu klobouku při mysliveckých slavnostech, kynologických akcích, střeleckých soutěžích a mysliveckých ceremoniálech, při mysliveckých pohřbech (rubem navrch).

Poslední hryz, poslední zob – třívýhonkový, dává se do svíráku ulovené spárkaté zvěře, do klovců a zobáků velké pernaté zvěře, lícem nahoru, ulomenou částí dovnitř. Liškám a šelmám vůbec se poslední hryz nedává.

Vlastnický úlomek – pětivýhonkový, pokládá se na komoru zvěře položené na pravý bok na znamení řádného mysliveckého ulovení.

Lovecký úlomek (za úspěšný lov) – třívýhonkový nebo listnatý ve velikosti dlaně. Po lehkém smočení v barvě se dává na pravou stranu klobouku. Předává se levou rukou položený na klobouku nebo na rukojeti tesáku ulomenou částí ke střelci. Úlomek se dává za veškerou spárkatou, za velké šelmy, lišku, z pernaté za divokého krocana, dropa a bažanta královského. Nosí se jen do konce dne lovu.

Úlomek je možné i odepřít a to za nesprávně ulovenou zvěř, nesprávné pohlaví, chovný kus, lovení nesprávnou zbraní nebo střelou.

Pětivýhonkový úlomek je možné předat i králi honu.

Jednovýhonkový – výstřelový se dává po vyvržení do výstřelové rány.

Ozdobné úlomky – se používají při plesech, posledních lečích, hostinách a různých slavnostních příležitostech.

 

 

Myslivecké slavnosti

Myslivecké slavnosti jsou dvojího typu: Den myslivosti, který se zpravidla koná v červnu (Měsíc myslivosti), je vhodné jej spojit s výstavou trofejí, vycpanin, fotografií, kreseb, besedou, hudbou, s troubením trubačů. Vhodné je připravit program tak, aby se mohla účastnit širší veřejnost. Dále jsou pak Hubertské slavnosti, které mohou být spojené s vysvěcením kapličky, pomníku, obrazu, zahájením provozu nové myslivecké chaty apod.

Na všech mysliveckých slavnostech nosí všichni myslivci stavovský úlomek (na levé straně klobouku). Klobouky s úlomkem mohou mít myslivci na hlavách i v kostele.

 

Myslivecké pohřby

Pokud zemře jeden z myslivců, je vhodné kontaktovat rodinu a nabídnout účast myslivců na pohřbu, případně pomoc s organizací, dále vyvěsit parte s úlomkem a objednat zelený věnec. Myslivci také mohou vynášet rakev, případně postavit čestnou stráž. Pak ti co vynášejí i stráž má na hlavě klobouk se stavovským úlomkem rubem navrch a klobouk nesundávají ani v obřadní síni, či kostele. Dále by mohl jeden z myslivců pronést řeč. Řečník pak po skončení projevu položí na rakev pěti-výhonkový úlomek, či vhodí do hrobu jako poslední pozdrav, stejně tak učiní všichni myslivci se svými stavovskými úlomky z klobouků. K pohřbům patří i trubači, kteří mimo jiné zatroubí „Loučení“. Na většině pohřbů se střílí při spouštění rakve čestná salva. Pokud je smuteční průvod, mohou střelci jít se zlomenými puškami i jako čestná stráž podél rakve.

 

Přijímání mezi myslivce

V dřívějších dobách trvala výuční doba myslivce 3 roky, každý adept se učil lovecké troubení a po úspěšné nátlačce na jelena a zkoušce následovalo „pasování“, které bylo obdobou pasování na rytíře. I v dnešní době by měl být obřad slavnostní a měl by mít důstojný průběh, na místě je připomenout novému myslivci, jaké vlastnosti má mít každý myslivec, tedy zdůraznit mysliveckou etiku a morálku. Někde se podepisuje myslivecké desatero či slib. Ten, kdo provádí ceremoniál by měl vše umět nazpaměť, nic nečíst.

 

Kdy a kde? První příležitost je ihned po mysliveckých zkouškách, dále na výročních schůzích, na prvním honě na drobnou zvěř, na posledních lečích, na mysliveckém plese.

Samotné přijímání: nejprve je adept představen, zapálí se svíce a adept je vyzván, aby poklekl, poté smekne klobouk a drží si jej na prsou. Dále jsou všichni vyzváni, aby povstali, uchopí se tesák, zprava obejde stůl a následují údery na levé rameno a řeč. Následně se vezme puška ležící na stole a adept povstane a nasadí si klobouk. Je mu předána zbraň a nový myslivec si ji nasadí na levé rameno, po předání pasovacího listu následuje opět řeč. Po závěrečných slovech a po troubení „Halali“, všichni usednou. Bez trubačů není možné tento obřad provádět – na úvod se troubí „Pozor, pozor si dej“ a po přípitku, na úplný závěr „Lovu zdar“.

Pro přípitek je možné novému myslivci připravit trochu větší sklenku, aby se naučil zdolávat větší těžkosti. Na závěr se sfoukne svíčka, prohlásí se obřad za skončený a po troubení následují blahopřání novému myslivci od ostatních přítomných.

Tento obřad je zapotřebí připravit vždy a každému, kdo řádně složil zkoušky z myslivosti!

 

Pasování na lovce

V tomto případě jde o to pravé pasování. Jedná se o oslavu loveckého úspěchu, vzdání úcty zvěři a příležitost k prezentování tradic české myslivosti. Pasuje se lovec, který ulovil svůj první kus, a to veškeré spárkaté zvěře obojího pohlaví. Pasování na lovce srnčí zvěře se vesměs nedělá, ale může. Pasování na lovce je totožné s výsadou předávání úlomků. Tedy dále se pasuje za ulovení tetřeva, tetřívka, jeřábka, divokého krocana a bažanta královského. Ze šelem – jezevce, lišky, medvěda, ryse a kočky divoké. U lišky a jezevce je to podobné jako u srnce.

Kdy a kdo pasuje? Pasovat je možné ihned po lovu, ale lepší je pasování odložit např. na poslední leč, výroční či jinou schůzi, mysliveckou slavnost, ples apod. Pasovat může jen ten, kdo danou zvěř sám ulovil.

 

Jak probíhá obřad?

Po předání úlomku a po ošetření a upravení zvěře se při pasování nad úlomkem lovec postaví levým bokem ke hřbetu uloveného kusu a pasující proti němu. Troubí se „Lovu zdar!“ Pasující osloví přítomné, představí lovce, nebo lovce představí průvodce či myslivecký hospodář. Lovec poklekne na pravé koleno, drží v ruce nenabitou zbraň, opřenou pažbou o zem. Levou ruku položí lovec na trofej nebo na hlavu úlovku. Pasující má stavovský úlomek (na levé straně klobouku), lovec úlomek za úspěšný lov (na levé straně klobouku). Klobouky si nechají na hlavách, ostatní smeknou – toto je začátek obřadu nad uloveným kusem. Při obřadu s odstupem času leží na stole s bílým, či zeleným ubrusem, ozdobeným úlomky, trofej, tesák, pasovací list, svícen a přípitek. Zbraň tu již být nemusí. Dále následuje řeč, údery tesákem, po nich je lovec prohlášen řádným lovcem dané zvěře, troubí se Halali a zejména hlahol příslušné zvěře.

 

Společné lovy

Každé setkání myslivců začíná podáním ruky, podáváme pravou ruku, celou dlaň do dlaně a díváme se druhému do očí.

Nástupy – nejvhodnější je, když stojí vedoucí honu proti střelcům a honci na jedné boční straně a trubači na druhé a tvoří tak společně čtverec. Pokud je větší počet střelců, staví se do dvou řad, přičemž na začátku každé řady stojí závodčí. Hosté či rodinní příslušníci stojí buď s honci, nebo opodál jako diváci. Při zahájení honu by všichni měli dostat jasné a výstižné pokyny, které musí dodržovat, tyto pokyny vyslechnou s nepokrytou hlavou. K zahájení patří i troubení.

Při nátlačkách a naháňkách se za úspěšného lovce považuje ten, kdo dal první ránu, která smrtelně zasáhla zvěř. Výjimkou je pak, pokud se musí zvěř dohledávat. U drobné zvěře platí pravidlo, že lovcem složeného, nebo psem dohledaného, kusu je poslední střelec, který kus střílel. Tedy zjednodušeně: „první kule, poslední brok“!

Výlože

Výlož se dělá po každé leči, k evidenci střelené zvěře. Ta se klade na pravý bok. Drobnou pernatou a vodní zvěř je lepší klást na hřbet. Každý desátý kus se povytáhne, každý druh se klade do samostatné řady, u bažantů a kachen se rozlišuje pohlaví už na výloži. Zvěř se zkontroluje, stranou jdou znehodnocené kusy. Troubí se Halali. Již zde je možné předat úlomky.

Výřady

Pro výřady platí výše uvedená pravidla. Účelem je vzdát poctu ulovené zvěři a slavnostně ukončit lov, výřad by se měl konat na trávě, u lesa, či lovecké chaty. Může být použito chvojí jako podklad, či k orámování, do rohů je možné dát malé smrčky. Zvěř se pokládá zprava doleva. Pořadí: liška, zajíci, králíci, bažantí kohouti, slepice, kachny, drobná pernatá, malé šelmy, straky, vrány a další. Pokud je ulovena spárkatá zvěř, pokládá se ještě před lišky. Zvěř se nesmí překračovat. Na výřadu jsou přítomni všichni účastníci honu, odcházet předčasně je neslušné. Střelci musí stát proti hlavám zvěře, vedoucí honu proti hřbetům a honci proti běhům (naproti střelcům), pro trubače zbývá místo proti vedoucímu honu. Všichni takto, s nepokrytou hlavou, vyslechnou počet úlovků jednotlivé zvěře, poděkování. Klobouky se nasadí až po závěrečném „Lovu zdar!“ a po skončení troubení. Nikdo by neměl odmítnout pozvání na poslední leč, protože nikdo si nepřijel jen zastřílet a pro zvěřinu.

 

 

Poslední leče

Místnost, kde se pořádá poslední leč by měla být vkusně vyzdobena a obsluhu mohou obstarávat mladí myslivci.

Král honu – jeho vyhlášení by mělo být po večeři první na programu. Jedná se o krátký ceremoniál, při němž je možno předat úlomek, ten se dává na pravou stranu klobouku a nosí se jen do konce dne. Ale pokud myslivec dostane úlomek až na poslední leči, nedává se již na klobouk, ale položí se volně před krále. Dále je možné předat dárkový předmět a diplom. Někde se vyhlašují dva, eventuálně tři nejúspěšnější střelci. Pořadí určuje vzácnější úlovek, případně počet ulovené zvěře. Při shodě má přednost host nebo starší myslivec. Před předáním ocenění se troubí „Pozor, pozor si dej!“.

Přípitky – během poslední leči se často připíjí k poctě zvěře, vedoucímu honu, nejlepším lovcům, hostům, honcům, jubilantům, kuchařkám. Vždy se připíjí levou rukou! Levou rukou proto, že pravou měl myslivec dle všech teorií zaneprázdněnou.

Čestný myslivecký soud – neměl by řešit vážné prohřešky a přestupky, slouží pro pobavení a soudí se žertovným způsobem chyby ve zvycích a tradicích. Za stolec v čele místnosti zasedá soudce a dva přísedící, případně žalobce a obhájce. Soud by neměl být dlouhý. Účastníci soudu mají na hlavách klobouky s úlomky na levé straně – stavovské. Stolec je ozdoben úlomky, svící a leží tam symbol loveckého práva – tesák a něco na připití. Jednání je vedeno vtipně a nesmí nikoho urazit a zkazit mu náladu. Soud končí zhasnutím svíce.

Dále – může být obsahem poslední leči: přijímání mezi myslivce, pasování na lovce, myslivecké a lidové písničky, myslivecké povídání. Součástí by nemělo být: přemíra alkoholu, vyčítání a hádky, střílení v noci cestou domů.

 

Patroni myslivosti

Sv. Eustach byl patronem myslivců již od 16. stol., zatímco sv. Hubert až od 18. stol., ten je však v současné době nejrozšířenější patron české myslivosti.  Jeho kult zde zavedl F. A. Špork. Dále byli v naší zemi uctívání sv. Jiljí, sv. Prokop a sv. Ivan.

 

Nejmladší tradice

Nejmladší tradicí české myslivosti je ČERVEN – měsíc myslivosti. Tato vznikla v roce 1959.

 

 

Zdroj:

www.myslivost.cz 

kniha Myslivost, napsal kolektiv autorů, SZN 1966, 07-014-66.